Pěšky z Lindesnes na Nordkapp

2630 km testu odolnosti (a spodního prádla)

Nápad jít pěšky z jihu Norska na Nordkapp většinou vzniká v teple domova, kde neprší a nefouká severák. Na mapě vypadá trasa elegantně – jedna linka z Lindesnes na sever. V reálu je to ale souvislá kolekce mokra, bloudění, potu a nekonečného testování materiálu i psychiky.

My jsme byli tři studenti z Jablonce – Dominik, Jirka a Marek. Na kontě jsme měli tisíc kilometrů pěšky do Benátek a v batohu výbavu, která měla rozhodnout o tom, jestli tu cestu protrpíme, nebo si ji užijeme. Brynje nám krylo záda (doslova), ale ani ta nejlepší síťovina za vás neujde třicet pět kilometrů denně.

Proč Norge på langs bolí i baví

Cesta Norge på langs má jasná pravidla. Spojíte nejjižnější bod Norska s tím severním. Dva a půl tisíce kilometrů. To znamená každodenní rutinu: vstávání v šest, dvacet kilo na zádech a monotónní rytmus levá–pravá. Sedmdesát dní v kuse.

V Norsku si rychle ověříte jednoduchý princip: jakmile se zpotíte a zastavíte, začne vám být zima. Do kopce s těžkým batohem se tělo zahřeje, na hřebeni foukne vítr a během minuty je jasné, jak funguje vaše oblečení. Právě tady se ukázalo, co dokáže správná první vrstva. Super Thermo jsme měli přímo na těle, síťovina odvedla pot od kůže a nechala u těla tenkou vrstvu vzduchu. Díky tomu jsme neprochladli ani ve chvíli, kdy naše bundy zvenku čelily náporu norského počasí a my mohli pokračovat.

Tři různé hlavy, jeden cíl

Výprava stála na třech odlišných postavách, které spojovala jen odvaha (nebo naivita?):

• Marek: Nejmladší a nejvyšší, dvouapůlmetrový „nosič ryb“, který věřil, že uprostřed norské divočiny vyřeší večeři na prutu.
• Dominik: Vůdce a mistr zkratek, které existují hlavně v jeho mapě, ale ne v terénu.
• Jirka: Půl-student s averzí k focení, který testoval limity trpělivosti i membrán.

Na papíře nesourodý tým. Na cestě funkční jednotka. Někdo ztrácí cestu, někdo náladu, někdo hůlky. Důležité je, že nikdo neztratil odhodlání jít dál.

Bažiny, pot a princip suchého trika

První dny byly o asfaltu, ale Norsko rychle ukázalo svou pravou tvář. Značka na mapě se změnila v „něco zeleného“. V praxi to znamenalo dvacet kilometrů v bažině. Jedna noha po kotníky v močálu, druhá po kolena v blátě.

V takových podmínkách si sáhnete na dno. Boty promoknou, to je fakt. Ale tady jsme ocenili, co máme přímo na těle. Syntetická síťovina Brynje nás držela. I když jsme byli „durch“ zvenku a propocení zevnitř, ale nestudilo to. Síťka vytvořila vzduchový polštář, který držel teplo i v mokrém prostředí. Jakmile jsme se zastavili na DNT chatě, byli jsme v suchu dřív, než jsme stihli uvařit kuskus. Síťovina schne téměř před očima, jiná trika nám pomalu nevyschla ani ve stanu.

Komáři v kuskusu a neustálé převlékání

Norská příroda má svá specifika. Mezi jezírky a pláněmi často nepotkáte soby, ale miliony komárů. Jsou všude. V nose, ve stanu, a nakonec i jako křupavá vložka v kuskusu s tuňákem.

Kromě hmyzu nás trénovalo počasí. Chvíli prší, chvíli svítí slunce. Systém „oblékám bundu / svlékám bundu“ se stal naším folklorem. Dominik s Jirkou to jeli poctivě: deset minut v nepromoku, deset minut v triku. Zpětně viděno, tohle je přesně moment, kde se ukazuje kvalita vrstvení. Kdybychom méně zmatkovali a víc věřili funkčnosti spodní vrstvy, ušetřili bychom si spoustu času. Termoprádlo totiž funguje v širokém spektru teplot – hřeje, když stojíte, a větrá, když makáte.

Norové, co „zapomenou“ pozvat dovnitř

Cesta na sever není jen o materiálu a přírodě, ale o lidech. Typický norský scénář: ráno vylezete ze stanu, přijede traktor, vyleze Bjorn a zeptá se, kam jdete. Zjistíte, že vás viděl už včera, chtěl vás pozvat domů, ale... zapomněl. Jirka, vyrušený z ranní hygieny, pro to měl pochopení jen částečné. Bjorn to ale vyžehlil kávou a dortem.

Jiný Bjorn zase věděl, že jsme snídali u jeho příbuzných o sto kilometrů dříve. Solidarita na severu funguje. Prodavačka u Jokeru nám dala včerejší pečivo a kila banánů. Pro studenty, kteří počítají každou kalorii a korunu, to byl svátek.

Hladem k obchodu a vítr v zádech

Jídlo určovalo náš rytmus. Neděle v Norsku znamená zavřené obchody, což nás stavělo před volbu: 90 kilometrů za dva dny, nebo den čekání. Ego a hlad velely jít.

V národních parcích jako Hardangervidda nebo Rondane do toho promluvil vítr. Fouká tam tak, že s velkým batohem jdete „na kraba“. Zima tam není jen číslo na teploměru, je to kombinace větru a vlhkosti. Tady se ukázalo, že mít na sobě Arctic Double nebo kvalitní vlnu přes síťovinu není luxus, ale nutnost. Zatímco my jsme bojovali s větrem, naše těla zůstávala v relativním tepelném komfortu. Spodní vrstva odvedla pot, střední izolovala. Jednoduché, účinné.

Asfaltová dálnice E6 a mořská „riviéra“

Po horách přišla realita severní civilizace – asfalt. Dálnice E6, která nekonečně obkružuje fjordy. Silnice, břeh, sráz, hory. A znovu. Tady už to nebylo o technice chůze, ale o hlavě. Boty dostávaly zabrat, chodidla pálila, ale blížili jsme se. Občas jsme si zašli kilometry na jih, jen abychom mohli pokračovat na sever. Logika fjordů je neúprosná.

Nordkapp: Nejdřív dno, pak vrchol

Finále mělo být za odměnu. Místo toho jsme si sáhli na dno. Doslova – v podmořském tunelu na ostrov Magerøya jsme klesli do minus 212 metrů. Následovalo stoupání, déšť tekoucí vodorovně a vítr, který bral dech.

Dominikova „zkratka“ trailem se změnila v boj o každý krok. Když jsme po hodinách bloudění v mlze a dešti uviděli loď, od které jsme ráno vyšli, padla na nás krize. Byli jsme promočení, unavení a promrzlí. Ale i tady platilo: dokud se hýbete a máte na sobě funkční vrstvu, nezmrznete. Obešli jsme to nakonec o dvacet kilometrů delší trasou.

Na Nordkapp jsme došli o den později. Zatímco turisté z autobusů v péřovkách nechápavě koukali, my jsme během pěti minut obsadili židli v návštěvnickém centru a sušili výbavu. Trika, ponožky, všechno šlo dolů. A víte co? Ta výbava to vydržela. Stejně jako my.

Co nám 2630 km dalo?

Po 67 dnech na cestě se vám změní priority. Řešíte jen to podstatné: Je sucho v botách? Máme co jíst? Drží stan?

Naučili jsme se, že neexistuje špatné počasí, jen špatné vybavení (a špatná nálada). Zjistili jsme, že spodní prádlo je nejdůležitější kus oblečení, protože je to jediná věc, kterou máte na sobě non-stop. Brynje s námi prošlo bažinami, sněhem i asfaltovým peklem. Někdy smrdělo, někdy bylo od bláta, ale vždycky fungovalo.

Nordkapp pro nás není jen kovová koule na útesu. Je to důkaz, že když máte spolehlivý tým a spolehlivou výbavu, dojdete kamkoliv. I když to občas znamená jít „No Way“.